V různé podobě jsem tento příběh slyšela už tolikrát. Tady je jeden skutečný. Můj klient řídil firmu, která je jedna z mnoha poboček nadnárodní firmy. Když nastoupil, nebyla na tom jeho pobočka ekonomicky nejlíp. Musel vyměnit pár lidí ve vedení i pod nimi, nastavit, zlepšit procesy, podívat se na ceny vstupů a výstupů, zavést pořádný reporting, komunikovat změny dovnitř firmy, prostě manažerská klasika. Šlo mu to.

Pobočka pod jeho vedením jen vzkvétala. Tak moc, že evropské vedení rozhodlo, že otevře novou pobočku v sousední zemi a že on celé založení, vybudování a následně i novou pobočku povede - bez pořádné podpory. Ambice zvítězila nad zdravým rozumem, kývl na to. Už tak byl vytížený, najednou pracoval 16 - 18 hodin, měl čas jen na práci, jídlo, občas spánek. Víkendy přestaly být víkendy, staly se pracovními dny. Pobočku postavil, rozjel, vedl a hlavně - dobře vedl.

Evropské vedení přišlo s dalším rozšířením, další pobočka v další zemi. A že to opět  povede on. Opět na to kývl a do třetice už to nedal. Zkolaboval. Stres byl tak velký, že z něj dostal infarkt. Jeho tělo ji několikrát upozorňovalo, že je už za hranou. Neposlechl a nezatáhl za záchranou brzdu, přestože to kdykoli mohl udělat. Měl důvěru evropského vedení a to by mu bývalo vyšlo vstříc. Sám sobě chtěl dokázat, že to dá. Jenže už to prostě nezvládl. Nějakou dobu se bude léčit, jizvu po bypassu už bude mít do smrti. Říkal mi, že je to dokonalá připomínka jeho vlastní blbosti.

A proč jeho příběh s jeho svolením vyprávím? Poslouchejte svůj vnitřní alarm. To, že ještě můžete, neznamená, že musíte. Jestliže víte, že už je toho na vás vážně moc, nebojte se říct ne dalším projektům, když víte, že je prostě nemáte šanci kapacitně zvládnout. Případně si řekněte o pomoc ve formě dalších lidí, odložení projektu na další čtvrtletí, cokoli. Ono je totiž lepší zvednout ruku a říct: "Já už nemůžu," než se koukat v zrcadle na hodně dlouho jizvu po bypassu.