V City Hall Park byl místní chlapík, který měl moc rád hejno místních veverek. Nosil jim oříšky, ale nekrmil je sám – oříšky rozdával kolemjdoucím, aby se mohli s veverkami potěšit, dát jim lískáč do paciček a dívat se, jak si s ním poradí a jak si běží pro další. Ten pán měl veverky pojmenované, kamarádil se s nimi. Aby ne, byl v parku každý den a pokaždé vylepšil mnoha lidem náladu. Třeba jen o jeden úsměv, o malou chvilku prosté radosti.

Do parku, který je před Juilliardem, přišli v době oběda studenti a zahráli pět parádních skladeb. Jen tak, aby zpříjemnili ostatním čas oběda a aby jim lépe chutnalo. A měli radost, když pár strávníků zahodilo příbory a dali se do tance.

Večer hrála v Battery parku hudba. Parta lidí sem chodí pravidelně zahrát na kytary známé písničky a potěšit sebe i druhé. Lidé se přidávali ke zpěvu nebo si jen pobrukovali či poslouchali opodál. Když parta hudebníků balila kytary, slíbila, že za týden přijdou zas.

V noci jsem před Metropolitní operou narazila na amatérské hvězdáře, kteří zájemcům ukazovali Měsíc a Saturn a poutavě a s nadšením o nich vyprávěli. Aby se o svou radost a o svůj zájem podělili se všemi, kteří o to stáli.

Všechna tahle banální a přitom neskutečná setkání byla velmi občerstvující. A taky inspirující. Všichni vlastně dělali jen to, co mají rádi. Ale dělali to tak, že svou radost předali druhým, a tím ji znásobili.

Jak krásně by se nám žilo, kdybychom takové lidi potkávali co nejčastěji…