Předevčírem jsem se spontánně a nečekaně rozhodla pro obrácený směr. Překvapila jsem tím sama sebe. Objevila jsem lesní cestu, která tam zjevně byla celou dobu. A já si jí celé ty roky nevšimla!!!

Hned jsem po ní vyrazila. Baterii v telefonu jsem měla vybitou, takže šlo o skutečné dobrodružství. Věděla jsem, že mám směr k mému oblíbenému rybníku. Intuitivně jsem šla po cestičkách, užívala si šumu lesa, slunce, žluťásků, dokonce jsem vyplašila srnku. Na vykácené pasece jsem si sedla na pařez a slunila se. Zkrátka ráj na zemi a objevování nového v jednom.

Asi po hodince jsem skutečně došla k rybníku, kde jsem se na lavičce slunila dál. Od rybníka jsem šla uličkami, které jsem vždycky chtěla prozkoumat, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Klasika zaměstnané ženy. I relaxace je časově omezená, protože povinností je hodně.

Na lavičce u rybníka jsem si uvědomila, že tato moje procházka je metaforou uspěchaných životů. V každodenním stereotypu a kalupu přehlížíte skutečné poklady. Ať už ve formě lidí, jejich talentů, hezkých míst, různých příležitostí. Nevidíte, co máte před očima.

Přitom stačí vážně tak strašně málo, abyste poklad objevili. Obrátit směr na stejné trase. Všimnout si „skryté“ cesty. Na té se může stát věcí! Můžete potkat třeba pravého partnera, dostat podnikatelský záměr, cokoli.

Cesta je vážně cíl. Nejlepší, co pro sebe můžete udělat, je, užít si ji, bavit se, slunit se, naslouchat intuici, zapnout tvořivost, být sami se sebou. Být šťastní.