Každá skupinka tvořila podle tradičního postupu – tři sněhové koule a jejich zdobení. Tak jako to dělají děti už od 14 století, kdy se prvně objevily zmínky o sněhulákovi v nizozemském Haagu. Psal o něm dokonce i Shakespeare v 16. století.

Děti válely koule, zapichovaly větve, uhlí, mrkev, hrály si, bavily se. Zapojily fantazii, barvy, netradiční materiály. Výsledkem jsou tři stejní a přesto zcela odlišní sněhuláci.

Děti se nebály být tvořivé. Dospělí občas ano. Mají obavy, co jejich nápadu řeknou ostatní. Nechtějí se odlišovat. Možná jsou někdy jen příliš unavení, aby přišli s něčím novým. Drží se zavedených postupů a nezapojují fantazii, tvořivost. Je to škoda. Svět je velké místo a uskutečněný tvůrčí nápad jej dělá hezčím.

Až příště budete konat nějaký úkol, zkuste „postavit sněhuláka.“ Každou věc, kterou děláme, totiž můžeme dělat jinak, tvořivěji a přinášet tím radost ostatním.